Dnes jsem ti napsal

Dnes jsem ti napsal svoji zpověď převážně střízlivého člověka.
Dopis je takřka sepsán, ale schází mi adresa.

Při každém slovíčku mi vyvstávají vzpomínky na noci destrukce,
a možná, že i dnes si nějakou tu skleničku dovolím.
Zážitek podobný deja-vu o bezvládnosti strženého proudem.

Psali mi z noci, že se začínají vracet vzpomínky na konec.
Že se vrací znovu již prožité.
Ale podivnost života, jak mi bylo řečeno,
je jen strachem potažmo radostí z neznáma.
Ale v tom všem je snad lepší,
než se flaškou zatlumit,
láhev rozbít a střepy si zarážet pod kůži.
Tvořit rudé mapy a kaluže.
Odříznout z duše něco málo života.
Prostě si zažít tu chvilku nad tím,
že znovu prožité je jen jednou chozená cesta.
Tehdy jsem seděl na lavičce a tupě čuměl před sebe,
ani nebylo příliš pozdě.
V temnotě bílého dne,
ale té temnotě, o které raději mlčím,
mi slunce zaplavilo ksicht něčím teplým.
Bylo to odporný - nemoci se zvednout jen trpět
- dokud myšlenky samy výhní neumřou.

Mentální rána - byla zhojena a zůstal jen večer.
Nějaký ten mrak ve scenérii jakési pastelové apokalypsy.
Jen najednou byl klid.
Psali mi z druhého břehu,
že klid chodí nezávisle na pocitech.
Vzkázali mi, že krása na nikom nezáleží.