Bolest samoty

ČÁST I.

Hned pokloním se lehce.
"Vítám Vás majore," špitnu těžce.
"Co přivádí Vás k nám..."
I on se zlehka pokloní
v uniformě jenž ostře září
a chrastí vyznamenání.
"Drahá Marie, snad sama víte proč,
rád jsem u Vás host."

Usměji se, co jiného
mohu udělat pro něho?
Svatba má se blíží čím dál víc
a já proti tomu nezmohu už nic.
Můj nastávající, starší pán,
mnou vůbe téměř nepoznán-
nějaký hrabě de Narbonne
a musím si ho vzít ať tak nebo ne.

Jenže nevím zda manželství
je to co zrovna chci...
pak žila bych u něj na panství.
Hodná, milá, slušná žena,
jiným mužem nepoznána.

V srdci se mi toto příčí,
jak můžu žít s tou myšlenkou,
že v životě nepoznám
co je býti něčí milenkou.
Tajné dopisy psát
a při každém setkání
se strachovat.
Snad měl by to být právě on-
dokonalý major Edrington...

Náhle zůstali jsme sami,
rouškou ticha opředeni.
Vykročil ke mě. Bledou líc
mou pohladil...a pak už nic?
Tón hlasu těměř prosebný,
rozetnul tiché mlčení.

"Miluji Vás...Marie!"
"Nemluvte tak, to nejde...
brzy budu vdanou ženou,
kvůli majetku muži přislíbenou."
Slzy, co ve světle zazáří,
stékají mi teď po tváři.

"Proč jen jste sem chodil, pane?
Utěšit snad žal co v srdci plane?"
"Chtěl jsem Vás vidět - naposled.
Zítra do války musím jet."
"Vy odjíždíte? Do války...to snad ne!"
Skrýt bolest, smutek je nesnadné.

A on? Náhle mě k sobě přivine,
drží mě pevně -
kéž nikdy mě už nepustí,
chci zbavit se všech starostí
a mužem býti milována,
jinak raději budu sama.

"Ne takhle jsem to nechtěl,
prosím neplačte!
Odchod mi tím ještě stížíte."
Hluboce vzdychl, pak poodstoupil...
"Bylo by snažší, kdybyste dnes nechodil.
Připomněl jste mi tím dávno pohřbený žal
a znovu mi marnou naději dal.
Stydím se za své chování,
bojím se, až přijde svítání,
že nikdy Vás už nespatřím."

A pak utěšil mě pohledem posledním
a odešel.......
Nejdu za ním, neběžím,
jen tupě stojím, přemýšlím,
co udělat teď mám..........

Přišla noc - z mlhy čišil chlad.
Major - byl opilý, možná, snad.
Seděl venku v krutém mrazu,
tvář položenou u provazu,
co tvořil smyčku smrtelnou,
a čekal na další oběť svou.
"Raději zemřu, než žít bez lásky
k ženě co milovala letní procházky!"
Říkal stále dokola,
než rozhodl se docela....................
.........................................

Celou noc ležím, neusnu.
už svítá? Z okna pohlédnu.
Ne, ještě ne!
Nevstávám tak poprvé.
Chvilku co chvilku se přetočím,
na nohy rychle vyskočím
a zpět k oknu...
do tmy krajiny pohlédnu.
Žádný pohyb, klidná noc,
však do rozbřesku není moc.
Nevydržím dál - nemohu,
na dvorek rychle vyběhnu.
A pak dál lesem, krajinou -
ubírám se temnou houštinou.
Jak ještě je to daleko?
To nevím. Běžím na lehko,
jen košili a jemný šál,
kdo by se teď zimy bál.

Záblesk světla mezi stromy,
na okraji stojí domy.
Ráno přišlo z nenadání,
marné je už mé doufání,
že spatřím znovu krásnou tvář -
to překazila slunce zář.

ČÁST II.

Kapky deště padají z nebe,
tam kde cesta k domu vede.
Po ní směrem k zahradě,
spěchá hrabě kulhavě.
Z okna jej smutně sleduji,
zítra už budem manželi.
Je to celkem milý pán -
já však žalem umírám.
"Drahá Marie...prosím Vás,"
ozve se z předsíně zas.
"Jistě, drahý, hned jsem tam
a šálek čaje si s Vámi dám..."

A tak to šlo den co den,
čas zhojil rány, dětský sen,
neyl čas myslet na lásku,
a proklínat tak každou vrásku,
co udělala se při té vzpomínce...

Sedím u okna, je konec prosince,
sněží stále...tak lehounce
a nikdo netuší nač myslím.
Tajně Boha denně prosím.
Zítra už začne Nový rok
slavit dnes budem - vinný mok
nachvilku dá zapomenout
dávno lásky zrezlých pout.

"No tak, Marie, nazdraví,
něco si přej ,ať neslaví
Váš choť bez dědice."
Co to povídá ta babice?
"Zrejmě Vám špatně rozumím,
hraběnko co jste říkala - ptát se smím?"
"No tak, má milá bláznivá,
kdo jiný mu syna dá?
Lidé si tiše šuškají,
dva roky po svadbě a oni nemají
ani jedno ditě...!"

Co mě je tady do lidí
sami do huby si nevidí.
"Drahá...to je věc má a mužovo,
Vám nic není do toho!"
Jenže ona pravdu má,
i manžel se mě stále ptá."

Náhle mé myšlenky přeruší,
velká rána...nikdo netuší,
co to vše má znamenat.
Jen dva důstojníci vykřiknou.
"Fronta...vojáci tímhle směrem jdou!"
Zmatek, jekot hloupých žen,
jen já jako ve snu jsem.
"Vojáci a jaký pluk?"
zeptám se - náhle ani muk,
všichni na mne hledí.
"Ženo má,
proč Vás to tak zajímá?"
"Však víte, drahý, přec můj brat
je důstojníkem nebo snad
před lety jím býval..."

Hodiny hlučně odbily půlnoc
nikdo nepřipil - neměl tu moc
dělat že nic nevidí,
když pětset metrů od lidí,
co na hostině jsou
vojáci na smrt v bitvě jdou.

Už nemohu se dočkat rána,
je slušnost zdejšího pána,
pozva důstojníky na oběd.
A jak jste se již mohli dozvědět,
tan pán je mým manželem.
U snídaně to všechno proberem.

Vyšlo slunce - konečně!
Nemusím předstírat spánek netečně.
................................
Čas neubíhla rychleji
jako jindy v neděli.
Jídelna je prostřena,
stříbro bliští, služebná
dala si dnes záležet.
Ta krása škoda pohledět,
až z lesku oči zabolí.
A to už na cestě soukolí,
zadrnčí, koně řehtají.

V srdci bolest naděje,
žs s nimi také přijede
můj major Edrington.
V tu chvíli se dveře otevřou.
Muži v uniformách dovnitř jdou.
Je jich osum, nebo víc?
Vyběhnu hned bratru vstříc.

Ach jak zestárl za ten čas,
na hlavě má už šedý vlas.
"Vítám tě u nás, bratře můj,
posaď se a vypravuj...
Kdy naposledy byl jsi doma?
Nedávnou myslila jsem zrovna
co dělají naši rodiče."
"Sestro nevím víc než ty,
doma jsem byl před lety."
Kývnu tiše na souhlas
a pohlédnu z okna zas.
Nepřijel s nimi, mám se ptát,
kde zůstal starý kamarád?

"Pánové, je mi vlkou ctí,
hostit Vás u mě na panství."
Ke stolu svorně zasednou -
jedna židle zůstala prázdnou.
"Oh pánové...proč je Vás míň,
kdo chybí marně přemýšlím -
no jistě major Edrington..."
- srdce buší mi jak zvon -

"Hrabě major nepřišel -
včera byl těžce postřelen."
......................................
......................................

Počasí přispělo k chmurné náladě,
skoro už dýchat nesvede.
Při každém mohutném nádechu
je blíže k peklu, ve strachu,
že přišla poslední minuta.
Jak obklopen mlhou, necítí
to posvátné ticho před smrtí.
Kéž uslyšel by naposledy,
krásný hlas, doteky plné něhy.

Je mu protivné naříkání raněných,
to sípání, pár vzdechů posledních
než zemřou těla polámaná
a duše odejde v místa věčná.

Upadl do spánku hlubokého,
zdál se mu nádherný sen....
Bylo teplo, květnový den.
Vzpomínal právě na setkání
co změnilo život znenadání.

"To je má sestra, Richarde,"
řekl strnule Fridrich,
když si všiml jeho pohledu.
Však přestat ji sledovat nesvedl.
"Tvá sestra...to jsem netušil -
odpust jestli jsem urazil..."
"Kamaráde, přestaň mluvit hlouposti,
představím tě s radostí."

Zmiloval se do ni bláznivě,
nechápal kam to povede.
Kdyby již tehdy alespoň tušil,
kolik tím přinese bolesti,
okamžitě by vztah zrušil
a oddal by se vážnosti.

Jak dlouho trval sen?
To už ví major jen.
Možná opakoval se v neustání,
dokud nevzbudil se znenadání.
Měl pocit, že vedle něj někdo sedí.
S najivitou v srdci hledí
tupě do tmy před sebe.....

"Jsi to ty?" blouzní v horečkách,
téměř neslyšným hlasem.
Jen ticho...je slyšet v ozvěnách.
"Co si to namlouvám...kdo jsem?
Muž, jeden z tisíců,
co zbyla mu jen válka."
Kolik ji nespatřil měsíců?
Jaká dělila je dálka?

Noc přešla v ráno studené,
chladné jak mrtvé tělo.
Raněnným mužům stalo se osudné,
jen pár jich ještě bdělo.