Poslední dáma

Poslední dáma

V tlustém, růžovém kabátě,
hubená, mírně ošklivá,
sedí tam, čeká na drátě,
kouří a vodku si nalívá.

Čeká, až někdo zavolá,
až ji telefon zazvoní,
až řekne někdo zezdola:
"Máš tu práci, přijď si pro ni"

Pak vstane, urovná vlasy
aby se bytost Smrti nelekla,
přemýšlí, zda do věčné krásy
půjdou dnes - nebo do pekla?

Ale na tohle je malá paní,
jenom Bůh rozhodne, kam jít má.
Vyslechne verdikt a nemá stání,
vždyť čas, ten vůbec nečeká.

Tak prostě přijde a vezme lásky,
děti i ty, co mají už vrásky...
Tiše - nikdo ji nevidí.
Jak tuhle práci nenávidí!

Vteřinu po vteřině, už celá staletí
žije úplně sama.
A nikdo nechápe to její prokletí,
vždyť je to Smrt, poslední dáma...

Možná je černá, možná má kosu
možná vůbec není.
Možná to Bůh, možná to osud
vezmou nám lásky a všechno změní.

Tak přišel konec, pak nový začátek
pak další den.
Co je pryč, nejde vzít nazpátek
a po všem zbude možná jen sen...