Honza s Terezou

Ve výšce oblohy jsou z mraků mraky světů,
jenom se podívej – ten prostřední je náš,
člověk je zblázněnej i pro jedinou větu,
zkus volat do větru: Tak tady mě máš!

Ale co do větru! Zakřič to do davu!
Skupiny turistů, šlapou ti po stínu,
ať coby vzpomínku na českou dálavu
najdou na svých fotkách tančící dívčinu.

Být tu tak režisér, náš film by začínal
možná tam v Telči a třeba i v Londýně,
z myšlenek v hlavě mám barevnej karneval,
myšlenka s myšlenkou skotačí ve víně.

.
.
.
.
Má milá, snad jsme jen odlesk historie
a dnešek vymalujem barvu bělostnou,
vteřinu žádnou nikdy zpátky neprožijem,
vyschlo mi v puse a třas mám v kolenou...