Když už slova nestačí

Když už slova nestačí,
když už smutek naznačí,
že jsi pouhopouhé nic,
co zná jen pláč a nic víc.

Co bys odpověděl na smutek jakýsi?
Znám lidi, kteří by fakt plakali,
myslím teď na mém místě, tenkráte, kdysi.
Vždycky jsi byla taková, říkali.

A převelice se mi divili,
když jsem takto odpověděla,
že plakat už dál nebudu,
to jsem nejspíš tenkrát dělala.

Kdys není dnes, holomkové.
Zapište si to laskavě za uši,
co se pěkně patří a řádně sluší,
i vy moji holoubkové!

Vím, co si asi myslíte.
Zase výkyv nálad.
Tentokrát se však mýlíte.
Chcete na to doklad?

Je víc důvodů. Možná je to věkem,
snad je to taky tou nemocí …
Tou pubertou? Nebo je to člověkem?
Zlepší se to v den promocí?

Ale jedno už mám jisté,
to, co dospíváním nebylo,
už se nelituju, dlouho ne,
- tuhleto se ve mně změnilo!

Je to tak? Však proč?
Psala bych trochu jinak.
Už nejsem ten maniak.
Toč se, světe, toč!

Co bych napsala?
Možná uvedu příklad.
Vrátíme se v čase…
Hodiny začly tikat…

‚ „Co by svět dělal bez tebe,
kdybys chtěla jít do nebe?
Ukáply by někomu slzy?
Nebo by zapomněli brzy?“

Promlouval dál smutek.
Provokoval tak dlouho,
dokud nedonutil slzu ven.
„Zabij se!“ „Nech mě, touho!“ ‘

Vidíš ten velký rozdíl?
Už se trápiti nenechám!
Tak daleko to nedojde!
Do důchodu se doberchám!