Název chybí

S podivně otupenými city,
přijímajíc bolest, která přichází,
rezignovaně sleduje dění kolem sebe.

Samotnou ji až udivuje,
jak se dokázala oprostit svých myšlenek.
Pozoruje svůj život
jako by se jí před očima odvíjel život někoho jiného.

Jako by to byla láska někoho jiného,
muž někoho jiného.
Jako by to vůbec nebyl On.
Jako by to vůbec nebyla ona sama.

Lituje jejich osud.
Ale lituje ho úplně stejně, jako osud někoho jiného.
Není její a není ani jeho.
Je cizí.
Ona není jednou z hlavních postav.
Je pouze divákem.

A neví.
Neví, že někde dál
má On složenou hlavu v dlaních.
Stejně jako ona.
A že je také divákem.
A ani jeden z nich netuší, že sledují stejný film.

Snad ironie osudu,
Snad osud sám se svojí nejskrytější podstatou…