VŘEŠTÍK PIŠTÍKOVÝ

Sluníčko ráno cení zoubky
a taky trochu blinká
a k mamince chce do postele
kde spokojeně spinká

a těžce nese osamění
v pelíšku s modrým polštářkem,
pak do světa dva zoubky cení
a prosazuje se nářkem.

Vděčně pak v náručí se choulí,
laškovné vrhá pohledy,
časem se dočká mnoha boulí
a nebude brát ohledy.

Bude z ní pěkná, velká kočka,
s postavou sošné Venuše,
čeho všeho se táta dočká
až zdrhne z jeho náruče . . .