Anděl strážný

Euforie na mně sedla,
jsem nějaká neposedná,
všemu se hihňám,všemu se směju,
na blbý lidi zvysoka . . .
já ale náladu kazit si nenechám,
čistý stůl po sobě svým dětem zanechám.

Až budou na kůru pěti mi andělé,
já zas se budu smát,věřte mi, přátelé.
Až zvony v kostele všechny mi zazvoní,
pak budu teprve cítit se na koni.
Všechny mé bolesti, žaly a deprese
místo mne konečněmůj anděl ponese.

Už teď ho lituji,je celý odraný,
to jak se místo mě stavívá do rány,
putujem pospolu už půlku století,
jen jestli není to pro něho prokletí.

Až jednou budu já takovým andělem,
poctivě budu bdít nad svěřeným tělem.
Snad bude mírnější,v srdci víc pokory,
srandy si užijem v setmělém pokoji.

Budem si povídat, budem se spolu smát,
naučím človíčka na zemi pevně stát,
až pozná v životě bolest a trápení,
řeknu mu, že pláčem na tom nic nezmění,
že jen smích vyléčí bolavou dušičku,
jen věřit musí mi alespoň trošičku.

Pokoru v srdíčku a úsměv na tváři
a dobří přátelé život mu prozáří.
Pak půjdem pospolu cestou i necestou
a všechny bolesti čerti si odnesou.