Pomatený

Smutkem obestřen, jak závojem z lávy,
uzavřen do čtyř stěn, kde černají spáry,
zlomen a vysílen s botami z olova,
smutek je umocněn už nelze bojovat.
Pohledem bez života s šedavou kůží,
díváš se na robota, co dřív byl mužný
co dřív lámal skály a chtěl dobýt svět,
nyní je starý už je z něj kmet.
Bolest ho zlomila už nepřímí zrak,
hlava ho zradila je z něho vrak.
Pluje si v myšlenkách, které se rodí,
utápí v domněnkách, které ho soudí.
Snad bude šťastný v tom svém světě,
mozek je zrádný často se plete,
nechme ho blouznit, vždyť nikdo z nás,
netuší konec, kdy přijde čas. .