Starý muž

U okna seděl,
přes nohy deku
a dobře věděl,
jak dlouhou štreku
ještě ujít musí,
než dostane se tam,
kde bloudíme bosí,
kde ho nepotkám.

Táhl černým králem
a začal příběh nový.
To když za mládí málem
mráz roztrhal mu nohy.
Vzpomněl si na ty chvíle,
kdy z vojny psával domů.
Tehdy mu bylo milé
i pohlazení stromu.

Však několik let poté
nemohl vzpomenouti,
jak jmenují se zlaté
jeho dcery děti.
A když mu přišli popřát
k výročí kulatému
ptal se jich snad stokrát
po jejich křestním jménu.

Smích zářil na jeho tváři,
když na chvíli jsem přišla,
zeptat se, jak se daří
a čerstvé buchty nesla.
Tu světlo ověnčilo
starou, vrásčitou tvář
a mě teplo zalilo,
jakoby slunce zář.

Dvě oči zelenavé
upíraly se k oknu;
na nebi oblak plave,
on možná by chtěl domů.
Neví, že jeho přání,
zanedlouho se vyplní,
že konec znenadání
přijde a nic to nezmění.

Z mého života zmizel,
obličej vyschlý sluncem,
z nebe a ani z pekel
už nevrátí se na zem.
Zbyly jen vzpomínky,
jenž za čas vyblednou,
květiny, pomníky
ostatní přehlédnou.

Starý muž opět sedí,
nohy přikryté dekou
z okna zámečku hledí
v očích pravdu odvěkou

...smrti neunikne ani on.