Strange I.

Cejtím se teď slabá
na to,
abych mohla všechno vydržet.
Občas jsou části mýho těla,
jakoby patřily hadrovýmu panáčkovi.
Necejtím v nich bolest,
necejtím,
že by byly živý.
Pláču v přílivech /moře/ mý duše.
Vracím se domů,
v půl jedný v noci,
klepou se mi kolena,
když čekám na tramvaj
a šmíruju lidi ve zhasnutých oknech.
... prostě jsem zase sama.

Nikdy nebudu natolik „strange“,
abych mohla psát dobrý básně.
Zatím jsem jenom koketa,
co potřebuje denně svojí dávku lásky.
/a taky kafe a sexu,
ale o tom se nemluví./

Kdyby všechny mý city
náležely lásce...
... budu šťastná.
A zatím jenom brek,
/to ta cibule!/
špinavá vana
a tři nesmělý říznutí.
/z roztěkanosti, žiletkou, do třísel/

--- nehraju si na hrdinku ---

Já jí prostě chci bejt!
Chci bejt hrdinka dne!
Chci bejt nalepená v denících!
Chci bejt „strange“!

...

A přitom ještě nemám ani sbaleno,
/neptej se proč, lásko/
bojím se velkejch komárů
a nejvíc mám ráda
mámin švestkovej koláč.