Krize

Když táta onemocněl,
nikdo mi o tom neřek'
a pak k vánocům dostal
na rakovinu lék.

Všichni se o něj starali,
všichni mu pomáhali,
nejradši by se strhali,
aby ho uzdravili.

Když jsem se dozvěděla,
co skutečně mu je,
trochu jsem litovala
a trochu zase ne.

Vždyť moh' si za to sám,
už od mládí kouřil
a k tomu, říkám vám,
nezdravě léta žil.

Pak přišla Lenka jednou,
na posteli jsem seděla,
že mluvit prý chce se mnou,
co řekne už jsem věděla.

„Tvá matka za to může,
tátovi zdraví zničila,
kdysi jí nosil růže,
jen peníze z něj páčila!“

Já vím, že do očí mi
lže a matku pomlouvá
a mezi těmi čtyřmi zdmi
jen hlouposti si namlouvá.

Chce očernit někoho,
kdo nemá na tom vinu,
i když mnoho jiného
jí ni já neprominu.

Ať podívá se nejprve
na sebe, na své chyby,
a pak, až potom teprve,
ať si soudí jiný.

Od matky to samé slyším,
jenom jinými slovy,
„jděte někam!“ skoro křičím,
když sama jsem „ano, vy!“

Kam schovat se už není,
snad zbláznila bych se,
lepší by bylo snění,
smát na všechny se chce.

Za mnou jsou ty dny,
jen tak mě nerozhodí
ani špatné sny,
lži jejich mi nevadí.

Žiju si teď po svém,
aby jste věděli,
oznamuji to všem,
nechoďte v pondělí.