Když už to nejde dál...

Hle matko
děti pláčou.
Stojíc mlčky
hlavu sklopenou
počítajíc v duchu
snítky v koberci.
....
Ony neprosily se Tě
na tento svět.
Nechalas tu dva kmínky
růsti o samotě
-co zůstalo jim?
....
V moři z bolesti
utopeny stovky vzpomínek,
jak rostli
-bylo jich méně
ač to tak nechtěli,
mraka výčitek
....
nedožité dětsví
vždytˇ ona přála si,
jen pro ně žít
pak v jeden den
-osudný
nenašla v sobě sílu,
dýchat dál
....
Nekonečné dopisy
co v bezesných nocích,
skládala ve své mysli
napsala na papír
-několikrát.
....
Loučení
odjakživa neměla ráda,
slůvka poslední,
musí říct
-nejvíc.
Pouhé všechno
-není nic.
....
A tak z hlubin
vyprahlé duše
čerpala krůpěje lásky.
Aby o ni mohla napsat
posledních pár psaní
svého života.
....
Nezná hlouby,
jež by sahala až na dno.
A tak nevyřčeno,
odcházelo s ní...
Cos nechala jim,
matko???
....
Vypůjčený domov,
musí jej vrátit.
....
Poschoďové postele,
psací stůl
-nepodělí napůl,
stařičkou kytaru
a pár cancáků...
kdepak ji postaví???
do koutku v děcáku.
....
Né,
v tom je nenechaj,
otec si sebere
o co se tolik rval...
....
A dvě srdíčka budou
tlouci dál.
Každé zjizvené,
každý sám...