Opilost a následné vyčítání si

Není to tak dávno, asi tak dne půl,
co začal jsem se opíjet jako vůl.
Důvodů nebylo prostě jen tak, jen tak,
a teď po těch pivech nějak ztracím zrak.

Šel po práci, šel jsem na jedno malý,
a teď po sedmnácti jsem na zachytku zralý.
Né to né, to přeháním s tou opilostí,
ale teď na sebe sám uplně kypím zlostí.

Vyčítám si, že tolik peněz to stálo,
veřte mi, v tu chvíli se mi to nezdálo.
Ale v přítomnosti, v tomto depresivním okamžiku,
má hlava by před mým tělem snad i držela kliku.

Aby se za ním ta vypitá škeble moje,
nedostala ani náhodou, ani do pokoje.
Natož pak do stejný lóže a pod jednu deku,
tělo to nechce a hlavě je to k vzteku.

Proč až když se člověk motá a plazí se jak hádě,
když ke koupeli nestačí mu ani od kaprů kádě,
když do zámku sotva klíč zastrčí stěží,
když do schodů chvátá a není zrovna svěží.

Proč vlastně až potom si člověk uvědomí,
že ještě pár kusů dát a je v bezvědomí?
Dřív nebere na to ohledy a neposlouchá řečí,
pak ústa k míse míří a břich se zmítá křečí.

Ty litry chlastu krouží pak dolů po porcelánu,
je jedno jestli je večer nebo už je k ránu.
Hlavní je, že to lítá ven a bude mu líp,
v tu chvíli by každý určitě radši chcíp.

Pak ráno vstát a do práce zase jít,
ani si nemyslí, že po práci půjde opět pít.
Ale podvědomí hlásí hroznou větu:"Musíš,
protože čím jsi to zkurvil, tím to napravíš."

Nikdo z nás to ráno nemá rád,
alkohol je metlou lidstva, né kamarád.
Každý by chtěl dál a dál spát,
z tý kocoviny se nikdy neprobrat.

Na to jen jednu radu mám,
buď mít nekonečnej flám.
Nebo už nepít více v další časy,
a opravdu poslechnout ty hlavy vnitřní hlasy.

Je libo panáček??? :-)