K udoufání

Poslouchám, jak kapky deště
v odrazech lamp komponují
mistrovské dílo
které se neproslaví
a v chudé galerii
bude stát:
autor je neznámým umělcem

Dívám se, jak rezonuje déšť
a vítr diriguje osmou větu
staré symfonie
a nikdo nezatleská

Tak zpívám časosběrné verše
a nechci vystoupit
ze svého vlaku, ze sebe samé
opustit hudbu,déšť a barvy
vstříc lidem, které nechci znát

Vím, že mě chytí a svážou
že budu muset poslechnout
sklopit hlavu a ztratit se mezi nimi
v šedém úboru

Co když však převezmu řízení
Co když jim přece nakonec ujedu?