Třicet

Netrpím krizí středního věku
Vím, že na to mám ještě času dost
Najednou ale nesnesu upřímnost
ani svou vlastní
Nepodléhám závisti ani žárlivosti
Jen snažím se pochopit proč
vláčí mě za sebou životní kolotoč,
a jiní jsou šťastní
Mám jedno přání k třicátinám
Chci pokoj v luxusním hotelu
A chci dost šampaňského
Chci předstírat, že nepatřím
do vlastního života zpackaného
Chci sama sobě jednou jedinkrát lhát
A opíjet se vlastními výplody fantazie,
až každý už dávno bude spát
Chci si další sklínku dát
A zapomenout na to, co mě venku čeká
Ten život, co mě děsí, leká,
co mě svazuje a škrtí,
vzdát se mě nedonutí
Ale utéct takhle na chvíli
od všech těch dluhů a od tebe,
od tvé lhostejnosti a nenávisti,
co ve mně vyvolává šílenství...
Není to krize středního věku
Ale už tak mám co dělat vypořádat se s tím
v hloubce svých zármutků a depresí,
co mě zaživa pohřbívají,
pálí a řežou a dusí
a neustále připomínají,
že ve svých třiceti nemám nic,
než dluhy a vztah, co smysl nemá
Nechte mě přespat v tomhle pokoji
Chci ven vyjít hluchá, němá,
silná a zase obrněná,
připravená...