Přemýšlím o...

Ležím v posteli,
a přemýšlím o sobě,
co se stalo v poslední době.

Cítím zmatek,
pořád o něm přemýšlím,
je to nazpátek,
stále marně sním.

Fakt ho nechápu,
chci znát ten důvod,
v nitru svém tápu,
hledám svůj původ.

Jsem jako pavučina-spletitá,
něco nového začíná,
čas stále utíká.

Jsem jako řeka co stále teče,
jako rytíři,
když pozvednou své meče..(k boji)

Stejně tak já bojuji,
a prodírám se životem,
občas něčeho lituji,
a soužím se pocitem-beznaděje.

Pak ptám se: ,,Co se to děje?"
Hledám odpovědi na své otázky,
když je nenajdu,maluju obrázky,
a přitom kaldu si,
zas další otázky.

Když chodím městem lidi se mračí,
to co vidím,je jak zamyšleně kráčí,
mrzí mě že se neohlédnou,
a úsměv vám neoplatí,
do očí vám nepohlédnou,
ke svým myšlenkám se vrátí.

Mračí se a jde z nich cítit únava,
ničí se v nitru,
většina se schovává,
stáhnou se do ulity jako šneci,
mají své světy,
kde jsou chladné noci.

Nevidí krásy světa,
nenachází spásy,
a léta..běží.

Přemýšlím nad lidmi,
kteří jsou sobečtí..
přicházím k závěru,
že sobce z nich udělal tenhle svět...
odpustit nevěru,
a povýšeně vzhlížet..(to k ničemu nevede)

Ano,odpuštění je věc důležitá,
také porozumění-cesta trnitá..
život nemůže být jen procházka,
s růžovými brýlemi na očích,
a mě stále tíží otázka,
jedna z nevyřčených.

Vím o čem mluvím,
dost bolestných věci jsem prožila,
však se vztyčenou hlavou hledím,
a uznávám,
že jsem se hodněkrát mýlila.

Nejdůležitější je ale mít naději!
A říkat pravdu,
kterou lidé někdy slyšet nechtějí.
Ano pravda může zranit,
je však lepší než lhaní,
pravda může mnohé změnit,
..splnit naše přání.