Osamělá

Jsem doma a zalehnutá v pelíšku,
chybí mi ale někdo, kdo hladil by mě na bříšku.

Chybí mi tu oči, rty, ...
Teplá náruč... Prostě ty!

Chybí mi tvé pevné objetí,
kdo obejme mě, když ne ty?

Chybí mi ta něha, péče,
s tebou čas utíká, bez tebe se vleče.

Stýská se mi po společných chvilích,
Jsem nekorunovanou královnou osamělých.

Bojím se i svého hlasu,
co ti řeknu, když to všechno neunesu.

Neodcházej!...
/Uvnitř mě zaznívá jen dutý výkřik./
Pořád jsi pryč
a tví přátele jsou na mě jako bič.

Jsem s tebou, ale stejně trochu osamělá.
Říká se, že až když něco ztratím,
pak zjístím, co všechno jsem měla.

Jsem zamilovaná do příběhu, který jsme žili,
než ztratil ses v koňském koloběhu.

Jak dny za dnem přicházejí,
temno se světlem se vystřídají.

Já se vždycky ráno budila
a někde hluboko uvnitř jsem cítila,
že ať jsi kde jsi,
pořád jsi se mnou.

Možná se něco stalo, protože
dneska mi jsou krásné vzpomínky málo.
Každým dnem tě mám ráda víc a víc
a vlastně ti to ani nesmím říct.