O lesním muži,jemuž říkali Podvědomí

Až jednou tím lesem půjdeš,možná ho též potkáš.
Stačí,když svou pouť,čistým tichem protkáš.
Prochází se tu,co žije svět,
vždy tam,kde vzroste nový květ.
Lidé Podvědomím ho zvali,
někdy se ho i báli..
Nemá vous,však rudý vlas
a tvář,kterou poznamenal čas.
Velké oči,z nichž vstřícnost čiší,
háv,jež nosívali mniši.
Na něm kapradí a větve visí,
v zimě nosí přehoz krysí.
V ruce dřímá hůl
a sáček,v němž je sůl.
Tou krmí zaječí lebku,jež na rameni mu hoví
a ta za odměnu pravdu,lidem ráda poví.
Při náhodném střetu,jednu otázku smíš mít,
ale jak znáš odpověď,není rdno klít.
Ber ji jaká je,
on na lži nehraje.
Když pochopíš,je to dar,
mu nejde o tvůj zmar.
Jak potká zbloudilou duši,neváhá.
Je součástí života a pomáhá!
Starý muž zachraňující lidi,
co po hloupostech se pídí.
Když přichází spánku čas
a slunce pomalu zapadá,
tu člověka napadá,
že stane se součástí a ochranou
v hlubině každého z nás.
Po obloze pluje jeho rudý vlas..
(Nezapomeň.)