Němota

Dnes ráno jako obvykle se budím,
den bezbranný nabízí mi svou tvář -
protírám si oči, promnu spánky
já - duší bučič, tělem pecivál.

Do ulic vcházím - levou nohou snad,
míjí mě slečna Šance - chci jí popřát hezký den,
a však ona už je pryč, a tak jdu dál
já - duší buřič - tělem pecivál.

Procházím sadem, kde růže líbají nebe,
prolétá motýl krásného jména - Ideál,
toužím ho chytit, ale padám k zemi
já - duší buřič, tělem pecivál.

Zmáčená deštěm postávám u jedné čtvrti,
v dáli obraz paprsků Volnosti se blýská,
vztahuji po nich ruce, ale nemohu dosáhnout
já - duší buřič, tělem pecivál.

Přede mnou náhle zjeví se brána,
za ní krásná melodie, smyslné vábení,
ničím železnou překážku, ale jsem příliš slabá.
já - duší buřič, tělem pecivál.

Jdu zas ulicí, na chodníku je hlouček lidí,
baví se o Řádu všedních dnů,
nechci, ale bavím se s nimi
já - duší buřič, tělem pecivál.

Sklesle vracím se domů - bez skutků,
na rohoži přede dveřmi leží špína Strachu,
otírám si boty a špína na nich utkví
já duší buřič, tělem pecivál.

Jdu spát a hvězdy se budí,
Jejich zář voní krásnými Sny,
zář protéká teď mou hrudí, však plané je snění
a zítra to zas budu já - duší buřič, tělem pecivál.