Roby

A všechny roby spadnou z lidí,
nejvíc z těch, co věčně slídí,
po tom, po čem jim nic není.
A rozprostře se zapomění,
do všech roztřesených nervů
a pak z tebe kůži servu,
já chci vidět bez příkrasy,
podstatu téhle chcíplé rasy.
I sříbrný proud tvé duše,
nemůžu jinak - než jednoduše,
milovat tě se vším všudy,
at už z patra nebo z půdy,
at už z placu nebo z hůry,
rozčeřils mé noční můry,
světlem slabé naděje
třeba jednou dospěje
k poznání mých pravých přání
co mu vlastně ještě brání (?)
rozpoznat v mých očích něhu,
stopa dlouhá, odraz sněhu,
vločka pouhá, k ústům břehu,
voda stoupá a vstříc běhu
tvých těkavých představ blaha
a před tebou celá nahá
kolik času schází nám?
Úděl starý jak svět sám...

(***)

A z vnitřností lidí poroste tráva,
poslední, zelená, zdravá.