Iluze

Nebýt smutná?
Jak můžu, když to, co jsem považovala za jisté, pevné, neměnné a jediné, co v životě fungovalo je pryč?
Jak smát se, když to, co mě rozesmálo tu už pro mě není?
To, co mezi námi vždycky bylo, mi připadalo neskutečné, krásné a jedinečné. Každý pohled, dotek, výraz tváře… Každé slovo…
Všechno to tu bylo pro mě přesně tím zvláštním způsobem, který vyléčil každý můj žal.
Vždycky to tu bylo ještě dřív, než jsem došla na konec sil a musela začít křičet o pomoc.
Vždycky to bylo to jediné, co mě přesvědčilo, že má smysl vstát a jít dál.
Vždycky to tu bylo.
Všude a stále.
Vždycky ve stejné místnosti, v mé těsné blízkosti, na dohled…

Když se teď rozhlédnu, tak nevidím nic. Vlastně ano. Vidím všechno to, co dřív, ale nepatří to mě. Všechno to, co bylo tak osobité, nepřenositelné a jenom moje, je teď najednou cizí.
Nežárlím.
Jen nechápu.
Nevím, co jsem udělala špatně, proč už to tu není, proč to, co se jevilo jako čistě MÉ, je teď někoho jiného.

Celý můj život je iluze. Představa něčeho, co funguje, v čem je mi dobře, kde se cítím v bezpečí. Vždycky, když další iluze zmizí, posouvám se ke smrti. Až zmizí i ta poslední, co mi ještě zbyla, pak bílé květy položte mi na hrob a modlete se, aby vám iluze vydržely déle…

Umírám…