Slunce dcera

Tichá a zasněná
od rána do večera.
Navěky sama je
slunce dcera.

V svém světě žijící,
pro všechny duše šerá
však sama pro sebe
slunce dcera.

Ach, jak je mysl křehká!
Jak miska z porcelánu.
Zasadíš jednu ránu
a navždy rozpadne se.
A není cesty zpátky,
když selže mysli sféra.
Pak z dívky obyčejné
stane se slunce dcera.

Paprsky chytá do dlaní,
však ty ji těžko ochrání
před stínem, jenž jí mysl svírá.
Ale co naděje,
že se ještě zasměje?
Kam poděla se víra,
že svět získá barvu svou?
Pod blankytnou oblohou
na život se neumírá.
Však co ten její vlastně je?

Je to život nebo sen
nebo bitva s osudem?
Srdce křičí: Vždyť jsem tady!
Proč se obracíte zády?
Obracíte dnes i včera.
Váš odpor mi duši stíná.
Copak jsem vážně tak jiná?
Jenom slunce, slunce dcera.