Mému snu

Počítám smítka prachu ve vráskoví dlaně,
myšlenky zapadnou, snad - položí se na ně
příkrov nutných starostí a spánku beze snů
Fantom, jež mi nedá dýchat, že ani nehlesnu.
Stín stínu, fatum, zákoutí mé duše,
jehož slýchávám, on však - hluše,
dělá, že neslyší můj směšně tenký hlas,
vše je jen nesmysl a nepomáhá čas
zhojit rány navždy neudeřené
Poslyš, ano, já a já, kam to spějeme?
Proč sny jsou jako vánek,
co mi vplétá do vlasů
tajemný, jež odemyká zámek,
kde bez překážek, bez času,
mohu říct a vím, že chci co říkám
však zděšeně mlčím, protože tikám,
protože odbíjím si předem to co bude,
..zachrante bezmocné, zachrante chudé..(!)
dokud můžete ještě doufat v křídla
jimiž obdaruje ty, které nepobídla
jejich marnost k přežití bez zájmu,
ten přízrak zajal mne celou ale já nezajmu
a nemám snad ani čím zaujmout, čím?
Duší plnou harampádí, očima jimiž nevidím?

Ta marnost mého citu, co stále dotírá
ta krása smrtelného, jež věčnost popírá,
protože věčný život ve smrti
a věčnou touhu - dojetí
jen sníme - však víc nehlesnu
o bizarním snu,
prokletí, určení, osudu,
že měnící se stále, jiná nebudu.
Tak bez prince na černém koni,
co svou tmu rozzáří jen pro ni...
...i pro mě září plamen
ve stínu Fantoma?

To neřeš, jen tak plácám.
Sem fakt pitomá!