Zrání k hořkosti

Rozervána poryvy snů.
Ztracený stín navrací se když chladne zem.
Dosud rozprostřena jak kouřová clona, nastavena světu, jemná tkanina tvého Já zachvívá se...
v pocitu dotyku klesajících oblak...
posledních plynoucích na horkém dechu jihu -
zaniknout v šepotu těch, kteří už ví,
že letos dozrají spolu s hrozny na vinicích.

Odevzdáváš se pohybu tmy... imploze v tobě,
zmíňka pádu - předtucha probodnutí svou vlastní duší -
jak obětním nožem.
První list zvolna stáčí se k zemi a tvoří vír...
prostoupí Tebou.

Den měl barvu platiny a noc zvolila purpur.
Skrýváš se mlčíš tam, kde noční hluk města dál rozdmýchává tvůj bol.
Sevřela jsi v sobě ticho klíčení,
ale náhle plná zpěvu jsi.
Na nábřeží zaposloucháš se
do zpěvu opilců a labutí.