DÁVNO ZA ŘEKOU

Něžně otevírá oči,
tma proudí kolem vzduchu,
vždy když jsou tu vlci,
Měsíc boří své stopy v prachu.

Vidíš jen zpomalený záběr,
nahota ta se zmocnila,
tvého těla na závěr,
nechce aby se noc blížila.

Prosba visí ve vzduchu,
nedaří se, jak si celý svět přál,
žít bez jediného nádechu,
nehnutě by vítr stál.

Neztratíš se v tom šeru,
kdesi kde bývali schody nejsou,
vždyť máme jít vzhůru,
sny naše jsou dávno za řekou.

Láska ta prosí na kolenou,
jak stáli jsme do teď, zůstaneme,
postaví před nás stěnu železnou,
ať slova časem předběhneme.

Mrtvý z mrtvých zázrakem vstanou,
tajemství naše jsou uvězněný,
jen to nebe nad hlavou,
zůstane nám navždy věrný.