Žena, Nietzsche a brk

Žena, Nietzsche a brk to potřebuji, abych tvořil velká díla.
Aby po mě nezůstala pouze hluboká, zasypaná díra.
Potřebuji vztek a smíření toho velkého muže.
Potřebuji ruku tvou, dotek jemné kůže,
jenž by mi dala lásku, odvahu a potřebný chaos věcí.
Plný brk a prázdný papír přeci.

Však tvá dlaň, nesvírá tak jak bych chtěl.
Já narážím pouze na masu nechtěných těl.
A Nietzsche se ztrácí v mlze.
Nenacházím již podporu, útěchu napsanou v knize.
Brk vysychá, trhá se- žloutne.
Mysl zmírá, kam se nebohá sama vrtne?

On je mým štítem, brk mečem a inkoust krví.
Tys kostra, základ, impuls prvý.
Inspirace, vtělená touha, zbytek jsou slova z úst.
Bez tebe, tvého pohledu a hlasu múzovský půst.
Pro mou práci jsi ohněm, vodou, vzduchem i zemí
Proč nepíšu? A když, proč to nemá smysl?! Protože tu ona není.

Ruka má, kulatý stůl s pěti rytíři, chřadne
Pátý Jidáš zdráhá se čtyř bratrů. Také brzy padne.
Oni čtyři tvoří pevný wall, jediný on v dáli stojí.
Možná jiný je, nechtěný a proto se ho bojí.
Však všichni jsou předurčeni k záhubě,
když jejich kulatý stůl nepatří tobě.

Jedno přání před tím než odejdu v zapomnění.
To přání zůstává stejné a nikdy se nezmění.
Stvořit něco co bude žít a přetrvá
Tu oběť snesu kterak dravá saň se na sen vrhá
Všeho bych se vzdal a nedosáhl ničeho!
Něčeho přeci kdybys byla po mém boku.
Spojit dva prameny v jediném toku.
A dál se vrhnout v boj o život jako jeden
Rodinným životem, po kterém toužím, být veden…

Ach bláhové sny! Ať inspiraci hledám raděj vedle chtíče!
Za inkoust ať poslouží mi žluč a hlen!
Ať noc je nocí a ať noc je mi dnem!
A pro jeho slávu třikrát Nietzsche, Nietzsche, Nietzsche!