Zkáza vlkodlaků

V říši mrtvých stín vlčí,
u živých jen tiše mlčí,
o vývoj lidstva se nestarají,
jsou pořád stejní - a přežívají.

Když smečka k lovu se chystá,
oni najdou si místa,
odkud štvanici uvidí,
jsou jiní - a přeci nezměnění.

V žilách krev člověčí,
stříbro jim nesvědčí,
a v očích šelmí záblesky,
neznámé moci paprsky.

Podstata i život dvojí,
ale naše maso nejí,
hrdost šelem v každém kroku,
strach se objevuje v oku.

Staletí bok po boku,
sami v čele útoku,
však teď se zbraně otáčí,
mrtví se řekou potácí.

Dříve nesmrtelní,
nyní zranitelní,
na prach rozdrceni,
lidmi pokořeni,
stojíc v prachu a kalužích krve,
lidský tvor život nezasluhuje.

Se smrtí na mysli,
co si jen pomyslí,
vrahové bratrů svých,
jejich, mých i tvých.

Trest je nemine,
jejich moc pomine,
lidské plémě na scestí
bude hrát ruletu bez štěstí.

Hněv těch mocných pak dopadne,
na vlkodlaky trestuhodně nápadné,
a když ty rasy zaniknou,
všechny sváry pominou
a bude mír a klid.