Brýle a rovnátka

Cítím se jako v krabici,
velké, recyklační, plastové.
Nikdy to nemohu odříci
– milé brýle už jsou hotové.

Pocit, že každou chvíli narazím.
Narazím do skla, které je všude.
Jdu vstříc těmto nemilým nesnázím.
Vše bude dobré, říkám, to půjde.

Ejhle. Ke sklu se přidávají železné mříže.
Ale snad abych si náhodou nevyrazila zuby!
Proč na mě padá tato nesnesitelná tíže?
A o čem že to mluvím?
Rovnátka – „řetězy huby“.

Musím nablýskat a promazat okovy.
Potom možná stěží otevřu ten zámek.
Ale ne dřív jak za dva roky.
Kde jsou krásné časy plné radovánek?

Zatnu zuby, otevřu pusu,
za minutku od zubaře odejdu,
jako nová, jednou, možná,
ale dříve tady hlady pojdu!