STANICE MEZI NEBEM

Padají kapky děště,
padají ještě,
studeným závojem ve městě.
tvoří provazce na cestě.

Kroky se před sebou míhají,
sebe se ptají,
zda správnou cestu volí,
jejich nohy je před kameny bolí.

Potkávají lidi, co procházejí,
jejich oči se sobě vyhýbají,
tváře k zemi sklopují,
blíž k zemi oni sestupují.

Hlasy časem oněmují,
mezi deštěm jejich životy svazují,
omýt se kapkami nechávají,
čisté bez kapky potu stékají.

To co brali s láskou je výzvou k pomstě,
láska se zdá bezmocná prostě,
krutá pravda posílá rány po mostě,
vyhlídkový let mezi nebem na cestě.

Život není to co chceme,
život je to, co máme,
a brát to tak musíme,
když hlasy naše před sebe pustíme.

Ozývají se mezi sebou propletené,
nezadržitelně unavené,
tou hořkou chutí naložené,
v naší stanici konečné.