Doznání

Když probudí se ve mně ta druhá tvář,
chtěla bych se do psaných řádků schovat
a slovem neublížit.
Být jako tužka, párkrát se rozmyslet
a lásku dál kolem sebe šířit.
Neubližovat jako peklo, kterým ve vzteku hořím.
Jsem jako válka, vše, co stojí, bořím.
Tolikrát jsem ublížila tomu, koho vlastně miluju.
Proč si na to nevzpomenu a pozdě svých činů lituju?
Jsem jako odjištěný granát,
plná potlačovaných emocionálních zkratů.
Ve skutečnosti, koho nenávidím, pak svého tátu.
A velice lituji, že tak krutá umím být zrovna po něm.
Když jsem byla malá, byl táta mým šampionem.
Pak ale má láska nebyla jemu vhod.
Můj přítel a táta – vykopali spolu tichý hrob.
Každý mě drží v šachu a já ležím v tom hrobě.
Chtěla bych každému z nich půl svého srdce dát,
aby už nestáli proti sobě.
A abych i já spláchla tu nikdy nevykřičenou agresi.
Lásko, něho, tak kde jsi?