V zemi Neporozumění

Jsem pryč, jsem daleko, jsem sama.
V zemi Neporozumění.
Tisíckrát radši bych byla v zemi Nedorozumění,
tam lze problém překonat.
Jak?
Naučit se jazyk.

Ale tam, kde jsem, je chyba jinde.
Umím si říct o ručník, o jídlo,
zeptat na cestu.
Jen se svými myšlenkami zůstávám sama.
Není nikdo, koho by lákalo proniknout mi do duše.

Den za dnem se stávám smutnější a tišší.
A taky nepříjemnější a naštvanější.

"What is the problem?" zeptá se hostitelka,
kterou jsem považovala za přítelkyni.

"Nothing," přece jenom mi dávají střechu nad hlavou.

Nepláču.
(Big girls don´t cry!)

Brečet se mi nechce, chce se mi řvát,
křičet na celý kolo, někoho zmlátit.

(Bývala jsem pacifistou.)

Nechci domů.
Nechci tam přijet jako ubulenec, kterému se stýskalo.
Nechci.

Vidím plno krásných míst, budov a děl.
Ti lidé, co to postavili, napsali, namalovali, mi rozumí.
Ale zrovna je nikdy nepotkám.
Když stojím v nějaké galerii,
cítím naplnění.
Posílám obrazu svoje myšlenky
a on je přijímá.
Jen neodpovídá,
to bolí.

Pak přijedeme domů.
Jsem zase s těmi, co mi nerozumí.
Naše soužití spočívá jen ve falši a tajných naschválech.
Ona je naštvaná,
že mi se vším musí pomáhat.
Já jsem naštvaná,
že mi se vším pomáhá.

(Důkaz neporozumění)

Tak mě teď nechali osamotě,
abych mohla psát o samotě.

A taky zpytovat svědomí.
Nadávat na své prokletí.
Můj kyselý obličej, když jsem nešťastná,
je vidět na míle daleko.
Faleš a přetvářka jsou tak důležité.

Musím se ještě hodně učit.
Třeba stát se opravdu šťastnou bude snazší.
Pokusím se o to.
Měsíc života za to stojí.