PTÁŠ SE PROČ . . . ?

.

neuchopitelné jitro
jako nit navléknout den
a vyšít symbol slunce do mraků
zachmuřených duší

ptáš se proč . . .
neznám odpovědi
na prchavou otázku
nazdařbůh
nechám jít zástup slov
bez žalu
. . . bez bolesti

ryzost žití . . .
jako vzdálené ostrovy blaženosti
chované v teplých oceánech
kam jezdí se na dovolenou v párech
stejně vánky všednosti jim odvanou

když ráno stojím u okna
a nadechuji vlahé vůně jitra
vnímám ryzost žití

květy pozdního léta
stydlivě kloní ojíněnou hlavu
když si je nenasytně prohlížím
a žena ze sousedství se usměje:
- jsou krásné . . . že ? -
prohodí namísto pozdravu

neuchopitelná chvíle naděje
když ukláním se jitru
a i kdyby nebylo
než těch pár posledních šípkových květů
jak úchvatné je
s nimi se ráno pozdravit

je milé slyšet pár milých slov
je krásné číst Tvou otázku
na kterou neznám odpověď . . .

.