Skřítek

Paní v bílém kabátku
vyprávěla mi pohádku.
Pohádku o kouzelném skřítku,
myslím, že říkala mu Vítku.

Vítek štěstí lidem rozdával,
vždycky všem rád zamával.
Nechtěl peníze, nechtěl slávu,
každé ráno pít horkou kávu.

Toužil po čisté radosti,
byl nepřítelem starosti.
Hrál si rád, i když byl už starý,
jeho cit byl vždycky pravý.

Nesnášel přetvářku a zlobu,
jíst dával hladovým sobům.
Však závist zlá je vlastnost,
má všechnu potřebnou ladnost.

Lidem se začal skřítek příčit,
tak počali mu pasti líčit.
Prý, že je nespravedlivý,
z keře bylo slyšet pláč tklivý.

To Vítek plakal, že se spletl,
když lidem do života se pletl.
Ať jsou si bez štěstí,
však to nic dobrého nevěští.

Ten bolestný nářek jen modré oči uslyšely,
pod tíhou závisti zaskučely.
Vítka do náruče vzali,
život bez závisti si vybrali.
. . . . .
Dodnes její blankytné oči vidím,
z jejího pohledu vždy sílím.
Chuť smát se zase mám,
když se do nich podívám.

Bílý kabátek ji skrývá,
na svět s radostí se dívá.
Snad není hloupá,
když v život bez závisti doufá.