Muž s maskou

Tam muž v kápi sedí.
Pod ní nosí masku.
Strun harfy si hledí,
dle not v černém svazku.

Opásán je mečem,
co poznal již zub času.
Neholduje řečem
a málokdy má hlasu.

Když se na něj ptávám
lidé chválí hned zas klejí.
Zde se soudu zdávám,
jak ti co poznat chtějí.

Tak si k muži sednu.
Struny harfy pějí.
Svojí harfu zvednu,
však prsty se mi chvějí.

Pak se ozval jeho hlas,
jak vítr z dávných věků.
Je zlomený jak klas,
však silný jak sto reků.

„Ty chceš slyšet příběh můj?“
Řekl do hry strun.
„Věřit jim chceš stůj co stůj
a zlepšit tím svůj um.“

„Jsem ten co nocí bloudí
a září mu hvězda.
Jsem ten koho soudí,
když se něco nezdá.“

„Jsem tím kým pohrdají
a tím, čím pohrdám sám.
Ten o kom pochyb mají,
i když je sotva znám.“

„Na mě pějí chválu,
čímž na mě valí stud.
Jak přenesl bych skálu
za smutné hry dud.“

„Ale ty mě přece znáš.
Jak já umíš hrát.
Jak já hvězdě lkáš
a málo chceš se smát“

Masku svojí odloží.
Jak v zrcadlo bych hleděl.
Potom harfu položí.
„Žes já chci bys věděl“

E