Rekviem za ztrátu soudnosti J. V.

Když jsem dnes listoval denním tiskem,
zbledl jsem uprostřed hovoru,
tep jsem si poměřil palce stiskem,
vylít mi v momentě nahoru.

Dobrý den Honzíku Vyčítale,
tak ses nám konečně vybarvil,
radar měl u nás mít už na mále,
tys mu však základy postavil.

Jiřinka Švorcová, ta ti tleská,
jak ses jí stylem svým přiblížil,
píseň tvá mohla být snad i hezká,
kdybys ní do řiti nemířil.

R. Vyřiď tam prosím ve White Housu,
vyřiď tam prosím u Jirky,
že zřejmě patříš do cvokhausu,
za pevný dveře bez kliky.

Vyřiď tam prosím, že my víme,
kdo hází bomby na děti,
kdo žádá ve dne, i když spíme,
stovky nevinných obětí.

Tak sbohem čundráku Vyčítale,
dřív jsem tě poslouchal v úžasu,
býval jsi čundráckých písní králem,
teď zpíváš vrahovi z Texasu.

Až se nám usadí v lesích českých,
armáda yankeeiských přízraků,
budeme zase snít v hlavách skleslých,
o tom, že dojde snad k zázraku.

Jenže nic nebude jako včera,
kdy všichni zvonili klíčema,
v hangárech budou stá cizí aera,
poroučet bude nám ničema.

R. A tak tě zdravím ještě jednou,
a je mi smutno za tebe,
servilní písní velmi bědnou,
přestal si vidět před sebe.

Praporem utkaným z hvězd a pruhů,
vítal jsi cizáckou armádu,
kéž však křik českých hor, řek a luhů
odmítne tyranskou nadvládu.