Večerní myšlenky

Zárodky pocitu štěstí,
modlitba rodí své dítě,
v úzkosti trneš aby přežilo,
než dojdeš tam kde končí slova,
kde svlékneš své poslední šaty.

Dál nahá s poslední myšlenkou,
vzýváš milosrdenství skryté za rtěnkou,
co slíbal čas.

Za horizont srdce nevidíš,
neprostupná mříž,
může jen Bůh,
proč tedy soudíš sama sebe,
soudit bude Nebe,
bojíš se lásky co přikrývá hřích,
jdeš nahá jak píseň bez orchestru,
jak Sofie očištěná ohněm,
unavená s vyhaslými chtíči,
a smířená se sebou samou.

Duše jde nocí,
a tam kde rána přicházejí nečekaně,
Bůh bere tvé dlaně,
prohlíží čáry života cos šla,
co dal z lásky.

Vedou ke stromu s ovocem zralým,
domů jsi nepřišla s dárečkem malým,
ztratilas ho na cestě za touhou.

Jemu se dárečky nenosí,
On ti je do kapsy dává,
koliks jich rozbalila s vděčností,
zapoměla jsi rozbalit i to se stává.

Když Bůh má narozky a ty nemáš co dát,
nahá duše s prázdnýma rukama,
svírá svou nicotu.

Ukrutná prázdnota,
k nevydržení proniká,
Vesmírem jak kometa,
co lásku přináší,
láska za láskou shoří v ohonu,
ztrácí se v nebeském zákonu,
kometa lásky co bolí,
co do srdce noří se.

Z rozpůleného srdce,
vytryskla krev,
stéká duši po ňadrech,
jak voda života,
vytryskni do Nebe,
já nechci už bez tebe,
nechci už žít.