Život

Labuť letí,
smívá křídla od perleti.
Je to smetí,
který jen tak z nebe nespadne ti.
Perleť se třpytí,
až v dálce jí všichni pozorují.
Padá na kvítí,
co své poupata na louce v květy proměňují.
Včela si sedla,
a poupě o trochu pylu teď připravila.
Zase se zvedla,
a k úlu i s pylem rychle si spěchala.
Úl leží,
před začátkem velkého lesíka.
Okolo běží,
srnka co na svět teď naříká.
Co slyšela,
Prý les má k zemi padnout.
Matka se styděla,
a radši nechala své kvítka zvadnout.