Vzpomínka na Dolečka

Vzpomínám si, jak jsme jednou s Dolečkem jeli autobusem do Pece pod Sněžkou. Jezdili jsme tam poměrně často a dlouho. Bydleli jsme v horské chatě HVĚZDA, ve které správcovala paní jménem Soňa. Pod chatou HVĚZDA byla hospoda HVĚZDA a tam jsme trávili večery. Nevynechali jsme večer, abychom tam neutratili nějakou tu pětku. Byla tam hostinská, která byla bláznivá a kdykoli přinesla na stůl pivo, zakřičela „jupííí čerte!“
Takových čertů jsme za noc vypili spoustu a tak okolo půlnoci, když hospoda zavírala, měli jsme toho dost.
Chata byla nad hospodou a byla vybavená takovými sáněmi na batohy, které se tahaly z údolí nahoru. A tyhle sáně jezdily přímo okolo hospody. Soňa nám poslala tyhle sáně před hospodu a když jsme měli v sobě hodně čertů a hospoda zavírala, lehli jsme si do nich. Po půlnoci nás na elektrickém navijáku vytáhla nahoru. Druhý den, když už jsme s Dolečkem byli OK, Soňa pokaždé vyhrožovala, že to na nás řekne rodičům. A tak jsme si to museli odpracovat. Byla to naše dohoda. My jsme se ožrali, ona nás z toho vytáhla a za to, že to na nás neřekla jsme jí druhý den pomáhali loupat brambory. Já jsem měl na brambory alergii a tak jsem šel topit.

No, a jednou jsme jeli na tyhle hory autobusem. Přijeli jsme do Pece pod Sněžkou, autobus zastavil a Doleček povídá:
„kdo se první z nás dvou zvedne ze sedadla a vystoupí, je měkej“.
Seděl jsem u okna a on do uličky a tak mě napadlo, že se budu moct odvolávat na to, že se zvednu až se zvedne on, protože se nemůžu dostat přes něj do uličky autobusu.
„jasně kdo se zvedne první je sračka…“ odpověděl jsem mu a četl dál noviny. Akorát jsem si nalistoval sport, protože jsem věděl, že tohle bude trvat dlouho.
Lidé z autobusu vystupovali a autobusák venku vykládal batohy z úložného prostoru na zem. Četl jsem si noviny, ale přistihl jsem se, že obsahy článků vůbec nevnímám. Myslel jsem na to, jak tohle dopadne. Koutkem oka jsem pozoroval autobusáka,jak vykládá batohy. Všiml jsem si, že všichni lidé jsou z autobusu už venku a taky jsem si všiml, že autobusák nás už pozoruje, proč tam uvnitř sedíme . Dělal jsem, že si čtu.
Doleček nedělal nic. Seděl vedle mě a koukal před sebe. Když jsem se na něj podíval, všiml jsem si jak se trochu usmívá. Byl to ten jeho škleb. Vždycky když se takhle usmíval, tak to pro mě skončilo blbě. Začalo mě bolet břicho. Mezitím autobusák přerušil vykládání batohů, vešel do autobusu a zavolal na nás:
„pánové konečná, vystupovat“ otočil se a šel zase vykládat. Najednou jsem si uvědomil, že to jak sedím u okna je pro mě nevýhodná pozice. Autobusák tam venku totiž vykládal a při tom se koukal přímo na mě. Přestal jsem si číst, protože mi přišlo blbý koukat do novin když nám řekl, že máme vystoupit. Na co myslel Doleček nevím, protože jsem začínal mít černo před očima. Měl jsem strach. Jenom vím že seděl, koukal a usmíval se. Nechtěl jsem se na něj podívat, protože bych tím začal prohrávat. Dělal jsem, že mi tahle situace vyhovuje a že jsem úplně uvolněný.
Autobusák přestal zase vykládat, postavil se, dal si ruce v bok a díval se přímo na mě. Dělal jsem, že se na něj nedívám, ale přitom jsem ho koutkem oka pozoroval. Stál tam a kroutil hlavou. Slyšel jsem, jak tam venku někomu vypráví, že jsem snad hluchý. Cítil jsem jak se upřeně dívá na mě. Díval se tak silně, že jsem to nevydržel, otočil jsem hlavu a podíval jsem se na něj taky. Byl to strašný chlap. Obrovský autobusácký ruce, černý oči, hustý obočí a byl zlej.
„Co koukáš! Řekl jsem vystupovat!“ zařval na mě přes sklo. A koukal se mi přímo do očí.
Venku stála spousta lidí, kteří se na mě taky dívali.
„No co koukáš? Zvedni se a jdi ven!“ řval na mě přes okno autobusu.
Nezmohl jsem se na nic. Díval jsem se mu upřeně do očí a snažil se myslet na něco jiného.
„To je asi nějaký cizinec…“ zaslechl jsem ženský hlas z davu těch lidí venku.
„Nerozumíš česky?“ řval autobusák a tloukl klíčem do okna, za kterým jsem seděl.
Nevydržel jsem to, sklonil jsem hlavu dolů a koukal se na těsnící gumu od okna.
Viděl jsem, jak jde znovu do autobusu.
„Máš nejvyšší čas vypadnout. Až to vyložím a ty tady budeš ještě sedět vyhodím tě ven těmahle rukama!“ zařval autobusák přímo na mě a ukázal mi ty ruce. Tady uvnitř autobusu byly jeho ruce ještě strašnější, než tam venku za sklem.
„Slyšel jsi mě?“ řval dál. Tady uvnitř autobusu byl jeho hlas mohutný a burácivý.
Pořád jsem koukal do té gumy od okna. Cítil jsem, jak se na mě dívá, jeho pohled byl nepříjemný i když jsem se mu nedíval do očí. A navíc se na mě dívali i lidé z venku. Položili batohy na zem a čekali jak tohle dopadne.
Přemýšlel jsem, proč neřve taky na Dolečka. Jak to, že všichni koukají jenom na mě. Jako by tam Doleček vůbec nebyl. Cítil jsem, že prohrávám, ale nechtěl jsem to prostě jen tak vzdát.
To je přece smysl téhle hry. Kdo to vzdá první je sračka a kdo to vydrží až do konce je nejlepší.
„Slyšel jsi mě?“ řval autobusák..
„Mluvím s tebou!“ pokračoval a šel uličkou přímo ke mně.
Podíval jsem se na něj. Byl hrozný. Byl ho plný autobus a řítil se ke mně jako divoký býk.
Zatím co se na mě valil, vyhrnoval si rukávy.
„Počkej, já ti nakopu prdel žes to neviděl, srandu si ze mě dělat nebudeš“. Už neřval, tohle mi řekl jenom polohlasem. Tohle řekl jenom mě. Bylo zbytečné to křičet pro ostatní. Bylo to jenom mezi námi dvěma.
Netýkalo se to ani těch lidí venku, ani Dolečka. Byl jsem tady jenom já a on.
Nevím, kam se pro ostatní ztratil Doleček. Seděl vedle mě, ale nikdo ho neviděl, nikdo se sním nebavil. Všichni koukali jenom na mě a ten šílený autobusák řval taky jenom na mě.
Na nic jsem nečekal.
Nechtěl jsem umřít.
Zvedl jsem se.
Poprosil jsem slušně Dolečka, aby mi uhnul nohama, protáhl jsem se a vypadl zadními dveřmi z autobusu ven. Venku stáli všichni ti lidé a dívali se na mě. Sešpulil jsem pusu tak, jako že si něco pískám, vzal svůj batoh a šel do chaty HVĚZDA.