Déšť korunu mou zkrápí
Déšť korunu mou zkrápí
Často i mlha mně zahaluje
Stojím tu sám uprostřed kamenitého pole
Z vršku do dáli hledím
Na krajinu co jen na první pohled
Drsnou a nehostinnou se zdá
Krása její neopakovatelná
Však kdesi hluboko uvnitř ní schovaná je
Spatří jí jen ten, kdo dlouho a pozorně na ní se dívá
Teď déšť již vytrvale korunu mou zkrápí
Vítr ze mne listy rve
A to jak prapodivné barevné leporelo
Zvolna se k zemi snáší
Kapky, pak propadají na zem,
Jakoby přes stále více děravou střechu
Mne přitom melancholické myšlenky přepadají
Toužím potom,aby mě měl někdo rád
Toužím po dotyku lidských rukou
Na mém drsném starém kmeni
Komentáře (13)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
Vystihl jsi neuvěřitelně přesně tou písní harmoniky...
neuvěřitelně přesně to, co právě cítím...
komentík ti tam písnu později...
musím to nechat chvilku prosáknout...
Díky!!!
22.03.2006 12:49:00 | Cecilka
PS: copak to,že v komentu mé básně -jsi napsal pouze necelý verš z ní???
31.08.2005 05:09:00 | jarkaj
Ve dřevo ses dokázal vcítit. Paráda, jen stím laskáním, nevím , nevím, od tebe tak nějakou třísku chytit... :)
30.08.2005 15:44:00 | Krtica
Když podzim dechem zavane
a pohladí,
pak nejen strom se nostalgicky
naladí,
snad všechno to, co v sobě
život má,
touží, ať ho někdo
objímá... :o)
29.08.2005 14:06:00 | Cecilka
Tušila jsem správně, hned na začátku, že v tom bude strom...a nezklamal si.
29.08.2005 13:36:00 | Hančí
Zajdu tam do polí,
zajdu tam za tebou,
po kmeni pohladím
tvou kůži vrásčitou.
29.08.2005 13:13:00 | takova