Nechci se změnit

Prý, že uvnitř mě něco trápí
a že v depkách často bývám,
prý v noci slzy do očí se mi vrací
a že na ruce jizvy mívám.
Prý neumím se projevit
a správných slov užívat,
prý musím sebe uvnitř pořádně objevit,
prý musím život více prožívat...

Newím, jak můžou tvrdit, že mě znají,
že ví, proč mé tváře blednou,
myslí, že můj život ve svých rukou mají
a při tom viděli mě maximálně jednou.
Já jsem strůjcem života svého,
nepotřebuju, aby radili mi cizí osoby,
já budu užívat života mého
ať už jakékoliv podoby...

Možná, že neumím vyjádřit svou náladu
a o svých citech někomu povědět,
já mám bohužel takovou povahu,
ale jak změnit se, nechci se dozvědět.
Protože i kdyby jen malá část mě chyběla,
i kdyby jen maličko to bylo,
tak já bych to prostě nebyla
a jednoduše to pravý by to nebylo.

Nevhodný výrazy, gesta a zlozvyky,
to prostě moje je,
že nekde udělám povyk,
to denně na pořádku je...
To, že se vždycky zakřením,
když už dochází mi slova,
to, že všechno svým úsměvem ocením,
a že trdlo jsem, slyším znova a znova...