Nikdo

Dnes si prostě připadám tak nějak oplzlý,
má jediná milovaná.
Však chci být krásný, ať se mnou se někdo mazlí,
třebas ty, dívko svázaná.

Prašivá to cesta, vede mě dále k městu
plno půvabu, čistoty.
Podél ní, symboly připomínající mstu,
mrtví oděni do nahoty.

Hledě přímo na jejich duchaprázdné tváře
přemýšlím proč tu jsou.
Tenhle leží v krvi, tomu se břicho páře,
tím se červi dosyta cpou.

A shlížel jsem dolů na jejich pyšné kostry
jak ke rozkvetlé palouce.
To nejsou jen kosti, má lásko, ale astry,
i cítíš tlak srdce rvouce?

Najednou nám došlo, má drahá, ten strašný jev,
že jsme stejní jak ti dole.
Šum létání ohyzdného hmyzu - to můj řev,
rozdělující tvé role.

Puch linoucím nad okolím je zkaženým dechem
vycházející ven z mých úst.
Tisíce larev plazící se shnilým mechem
jsou trable světa, štěstí pust.

Z mrtvé kůže kapající sliz – to jest můj pot,
příbuzný silného jedu.
Klesám na kolena noh neobutých do bot
na povrch od krve ledu.

Všechno je najednou zalité jasným svitem,
pravda pobitých okolo
- velké město lákající svým blahobytem
se hněvem, záští opilo.

Až velký muž nebo žena navždy odejde,
začnou hlásat jejich jména,
ale když na celém světě tisíce pojde,
naráz jde všem jen o léna.

Vstoupil bych-li branami prokletého světa,
dopadl bych stejně.
A tak uplatňuji konečné právo veta,
plazím se pryč odtud tajně.

Ukrýváme se ve stínech pouličních lamp,
stali jsme se štvanou zvěří.
Jsme jen pouhými loutkami divadelních ramp,
Nad námi se temně šeří.

Vždyť to jasně víš, má nejdražší, nejsme nikdo,
i když statečně zemřeme,
abychom dokázali, že chceme být někdo,
do zapomnění upadneme…