Moje divadlo

Vzlétni, ah vzlétni
bolesti k výši,
zahraj hru příští
touhy na jevišti.
Já buddu divák i herečka.
Víš, na mě dějství nesečká.
Dohrávám pózdní terciéry,
hraju jak muže,
tak i ženy.

A život stále kráčí dál
a ani ho nenapadne,
že by se do divadla podíval.

Ano, že bylo kdysi vyprodáno
a lístky výhradně k předplacení?
Už to tak není.

A tak s uctivým pohledem
na prázdnou lóži králů
pořvávám v prázdném sálu,
kde jsem jedinou bytostí:

"Vzlétni, ah vzlétni
bolesti k výši,
zadus mě rázně, dokud dýši,
narvi mi do hrdla sladkosti."

Padám tak mistrně,
jakbych fakt umírala.
Chci uklonit se tichu,
ale kde bych jej vzala?
Říkám - sál je prázdný.
Jen davy lidí za zdí
dál vstříc svým choutkám kráčí.
Veselí se, radují se
a neví ani Ň
o vytrvalém divadle
a jeho posledním hráči.

No. Tak to už se nepoddá.
Tuším, byla to poslední hra,
já s mým já už to nezvládnem.
Umírám! I se svým divadlem.

Co nadělám?
Scéna je daleká.
A aplaus?
Ten už nečekám.