Spadla klec

Kolikrát si člověk až na dno sáhne?
Kolikrát nad propastí se nahne?
Ještě že svou polovičku máme…
Nic víc už kolikrát nehledáme.

Máme je a opravdu nám to stačí,
Máme je, i když nám vlhnou oči,
Vlastě navzájem se všichni lidé máme,
S trochou nadsázky už se dobře známe.

Neřekla bych přesto nikdy,
Jak může být člověk klidný,
Když ví, že hlídaná jsou mu záda,
Když ví, že on, ona, ho má ráda.

Najednou cítíme se v bezpečí,
Víme, že druhý nás rád vyléčí,
Víme, že si nemusíme na nic hrát,
Že ten druhý právě tak nás má rád.

Víme, na koho se můžeme spolehnout,
Chceme o něj pečovat, všechno nabídnout.
Dávat zas my ten pocit velké lásky,
Prostě jen objímat, bez vydání hlásky.

O společné pohodlí se rádi staráme,
Na okolní svět většinou nedbáme,
Žijeme myšlenkou: Já a Ty, My oba,
Nemyslíme na zvraty, teď je pohoda:)

Než nastane rychlé probuzení, krásná věc,
Nevím co se to stává, najednou asi padá klec.
Měníme milence, měníme kamarády,
Měníme ty, co mysleli jsme, že nás mají rádi.

To jsme se spletli ve výběru? To jsme si lhali?
Ne, vždyť víte dobře, že jste se oba milovali.
Jen změnila se perspektiva, změnily se sny,
Přichází nová doba, příchází nové, (lepší?), dny.