Poslední andílkova slova

V kaluži krve, v kaluži smutku malý andílek pláče.
V náruči samoty, tam kde vítr zpívá.
V kaluži slz, do hlouby své duše kam kráčel.
Zlomený sen, o kterém často snívá.
Zemřeli bílí koně, zemřelo čekání na hvězdu zítřka.
Uhasly svíce na kraji lesů, uhasla naděje.
Osud se skloněnou tváří a čas uzavírá poslední dvířka.
Klečí andílek v krvi, bílé sněhové závěje.
Něžná slovíčka z jeho malých rtíků.
Zmrzlé slzičky, zmrzlý pláč srdce.
Špinavá hlína, zamazaná hračka koukající zpoza jeho prstíků.
Potrhaná andílkova hračka, zmrzlé ruce.
Blonďaté vlásky, houpají se v měsíčním svitu.
Sněhové vločky víc než zmrzlý pláč.
Polámané malá křidélka, pár bolestivých kmitů.
Víra zlomila srdce, nač je to, nač!
Andílek naříká v kaluži žalu, andílek naříká v temnotě.
Ručičky vzpíná k měsíci, sám sedí v samotě.
Zapadá sněhem maličké tělíčko, zapadá úplně celé.
Andílkova krev mění se v led, tuhnou doteky vřelé.
Poslední blonďatý vlásek zapadl, poslední nádech andílka.
Na nebi temném, kde hvězdy svítí prázdná je jeho postýlka.
Z ledu je, z ledu náhrobek andílkův.
Jako skleněné bludiště osamělého dítěte.
Kříž jeho víry a měsíc hází stín k našim snům.
Andílci neplačte, nesněte.