Z vánku

Z vánku pramenící upřímnosti,
která stoupá vzhůru
a ještě víš, vstříc nevšednosti.
Je to jako pohled čisté nevinnosti.

Ještě mnoho dní
nepřestává pronikat její světlo
skrze nebe pohledů
zkamením a i mé srdce
jakoby je u ledu.

Je jako antický mýtus
jako silná víra,
která přichází, zůstává
a dlouho...,nikdy neumírá.

Není jako jiné nebe,
které jenom jedno slunce má.
Její slunce celým nebem prostupuje,
zachová mou víru
a do nitra duše vystupuje.

Ten pohled nemá nikdo.
Ani můj, ani její.
A ti kdo písně pějí
říkají: „Je to vlna,
kterou nikdo jiný nevnímá“
A to i když se z blízka zajímá.

Mám chuť
mít ten pohled nebe celý,
tak jak jste jej neviděli
a to ne jen k pouhé radisti,
ale k moři nebí věčnosti.

Ten příběh nebe rychle začal
je hluboký, zdá se
avšak vstříc nevšední té kráse
snad neskončí...
pokračovat bude v jejím pohledu i hlase.