Múza

Jsem to stále já?
Vždycky jsem a chtěl jsem být.
Mám dobré srdce?
Nevím, ale chtěl bych mít.

Mám také svědomí a čisté ruce?
Ano...a jen s tím mohu žít.

Probudím se v moři snů,
ale přesto chci dál snít.
Však jen to dobré co bylo,
ostatní ze snu chci zahodit.

„Nemůžeš dál spát“
říká mi má múza.
Je tak krásná, tak stará, tak živá,
až radostí ve mně jímá hrůza,
že skončí sen, který pomalu odeznívá
a múza mi už nezazpívá.

„Kdo dlouho spí“
říká zase múza
„ten ze snu jen v hořkosti se probudí
a dobré srdce skrze stěnu nedůvěry
hledá...ale nevidí.“

Všechno skončí, i nejkrásnější sen
on skončit musí,
nebo chtěl by jsi jím být poblouzněn,
mít zatemněnou duši?

Neboj, budou další,
ale nejprv musíš žít,
abys viděl světa krásu
měl vůbec o čem snít,
a svému srdci i dopřál spásu.

Bez života není snění,
je to jen klam,
prázdných srdcí oblouznění
a zase jenom prázdní lidé
tím budou okouzleni.

„Měj rád lidi
a oni ti to oplatí.
Měj rád sebe
a život krásný tě uchvátí.“

To všechno řekla mi má múza
a já nezmohl se ani slova,
nestihl říct děkuji.
Chtěl jsem a teď toho lituji

Ta múza to však ví,
zanechala ve mě dobré srdce,
lásku k lidem a čisté ruce.
To všechno a ještě více.

„Múzo, já mám tě moc rád.
měl jsem a vždycky budu,
vstříc krásnému jen osudu.
Hledám v tom lásku a ne chybu“.

„Múzo, ty pro mě jsi nejvíc,
byla jsi a budeš.
Vím, času nevrátí se nic,
jen ty v mém srdci zbudeš.“

„Můj život bude provázen vděkem.
Ty jsi sice múzou
a já prostým člověkem,
který chce být jako ty,
mít duši...
a v ní být lidsky bohatý“.

„Múzo děkuji,
jen tobě s velkou láskou
tyhle verše věnuji...