Hlubinná

Možná se díváš do hlubiny,
a dole nic,
než tma
a stíny,
groteskní
chmurná zákoutí,
jak v Zámku hrůzy o pouti,
a dojdeš-li až na dno sebe,
lepkavé ticho rudohnědé.

Ze strachu pevně svíráš oči
- za víčky dál se hloubka točí!
A marně hledáš záchranu
v mlze, co padla po ránu.
Hlubina bílá s němým hlasem
najednou dívat začíná se...

Pro mě je modrá hladina
ten bod, kde všechno začíná.
Chladivá,
plná víření,
dost silná, že se nezmění,
když vkročím do ní,
plná splínu
a mlčky jdu až na hlubinu.

Tam dole,
v šerých zákoutích,
střádám si tajně každý hřích,
a hýčkám snové představy,
o růži, padlé do trávy,
co trny ztrácí ve víně
pro lásku k modré hladině.

A všude kolem hloubka měkká,
houpavé ticho, které čeká,
až zapomeneš na stíny
a vstoupíš do své hlubiny.