zkáze je má vášeň

ZKÁZA JE MÁ VÁŠEŇ

Nalil jsi mi do dlaně mléko a řekl pij
a já jsem pila, lačně jeho plnost zachytila.

Stříhal jsi mi konečky řasů , tupě padali k zemi
chytla jsem tvé nohy a prosila boha o odpuštění.

S ranním šerem rozsvěcoval jsi svíce.
Kdo to viděl? Tichý svědek je prázdná světnice.

Smál ses když klečela jsem na ubrusu v studu
jen skořápka, bez důstojnosti a lidského pudu.

Po nocích tančila ti loutka čardáš na provázku.
V očích střepy přes prsa černou pásku.

S prvním jarem pochytal jsi všechny motýlí křídla
a v starých neckách drhls je v prachu a bez mýdla.

Pak utopil jsi všechny mé nemluvňátka v sudu
a s rázným krokem tu vyprahlou zem nechal svému osudu.

A tak dokázal jsi zhasit život bez nože a bez boje
jen mrtvý vzduch nechal jsi uprostřed toho pokoje.

Čtyři vytřeštěné stěny a strop jež mrká zlověstně.
Co jiného vzkázat naivní, mladé nevěstě...