Bláhoví

Za jasného letního dne
plaví se kapitán sveřepý,
jen na skrovné lodi,
s nerozvážným, slepým, snem
do země své milé.
Plachtoví dolů shodí,
aby čerstvá bríza
napnula plátno bílé
a on vydal se vstříc.
Provází ho múza,
nad hlavou racky a modré nebe
-jinak nemá nic.

Srdce bije jen pro ni
-dívku jenž spatřil jedenkrát-
tajemnou, krásnou, milovanou.
Nad mořem obláčky se honí,
pevnina ztratila se za obzorem,
kapitánovi oči láskou planou.
Nevidí vlny divočící
krajkami bílými lemované,
a vítr sílí,
pro mořeplavce nepřející,
trhá plachty a lanoví,
jako křídla vílí.

Dešťové kapky, vířící moře
zchladily hlavu kapitána.
Ještě to nevzdá, ještě věří.
Jaké to pro ni bude hoře,
když slib, který dal, nevyplní.
Stále se bouří, a navíc šeří,
když loď na útes narazila,
v boku zeje temná díra,
voda hrne se v podpalubí,
jako divá dovnitř se vlila,
aby trámy se roztříštily
o útes, jenž z krajek se zubí.

Kapitán, než by opustil loď,
to raděj zhyne,
byť stojí ho to srdce,
nejenom svoje, kamenem hoď,
vždyť tím zlomí jiné,
patřící milé dívce,
jež bude čekat na pobřeží,
doufajíc, že se objeví,
v záňadří skrývá dopis se slibem,
neklidný obzor dál zrakem střeží,
strach z bouře ji svírá.
A přesto nechce věřit těm lidem...

Pár ztroskotanců unavených,
přineslo zprávu o neštěstí,
trup lodě byl zlomen, kapitán zhynul,
zanechal jenom pár slov planých,
jak miluje ji, že se vrátí...
Dál blouznila a chřadla, čas plynul...
Nikdo nedovedl povědět proč...
Nikdo dopis nespatřil...
Nikdo jí ho nemohl vrátit...
Na vrcholu skály, řekla si „skoč“
...přec nevrátí se...
a ona nemá co ztratit.